Dutá
Zem - Záhada storočia.
stiahnuté
zo 100+1
Stará jihoamerická legenda vypráví, jak před dvěma tisíci lety vyšli z obrovské jeskyně táhnoucí se do středu země čtyři bratři a čtyři sestry.
Podle pověstí přišlo
těchto osm lidí z podzemního světa. Přinesli lidstvu dovednosti řemeslnické,
zemědělské, umělecké i stavitelské.
Nejstarší z mužů vystoupil na vrchol hory ležící na území dnešního
Peru. Uchopil čtyři kameny a vrhl je postupně do čtyř světových stran.
Stal se vládcem na území prostírajícím se mezi místy jejich dopadu. Založil
i legendární město Cuzco, které se stalo hlavním městem mocné říše Inků.
Dovednosti, které muži a ženy z podzemí přinesli, učinily z říše Inků
ohromující předkolumbovskou dynastii, která byla zničena až vpádem španělských
nájezdníků. Záhadní dobrodinci prý po sobě zanechali zprávu vyrytou na
kamenné desce, která má pro nás na počátku nového milénia zvláštní význam.
Její překlad zní: "Až uběhnou dva tisíce let, pod zamrzlými vodami
nalezneme nový svět. " Badatelé se domnívají, že slova "zamrzlé
vody" s největší pravděpodobností znamenají oblast jižního pólu a
že výraz "nový svět" připomíná velmi starou pověst o vchodu do
bájného dutého světa uvnitř Země.
SVĚT POD POVRCHEM
Teorie duté Země byla jedním z prvních kontroverzních vědeckých problémů,
které zaujaly Charlese Forta, amerického autora knih o nevysvětlitelných záhadách.
Tento neúnavný novinář strávil život shromažďováním nadpřirozených a
bizarních příběhů, pro něž neexistuje vědecké vysvětlení. V některých
kruzích byl považován za blázna, jiní v něm viděli jediného opravdového
génia, kterého kdy sci-fi měla.
PODZEMNÍ LIDÉ
Fort (1874 až 1932) zasvětil život úsilí přesvědčit lidstvo, že svět,
na jehož povrchu žijeme, je mnohem podivnější místo, než za jaké je
obecně považován. Fakta, která Fort shromáždil, napovídala, že vnitřek
naší planety je ve skutečnosti dutý a byl možná odjakživa zabydlený. Některá
vyprávění mluvila o tom, že tito podzemní lidé by mohli být potomky
obyvatel ztracených kontinentů (Atlantidy a Lemurie), kteří uprchli do
podzemí, když byla jejich území zaplavena. Existovalo značné množství
teorií, jež vysvětlovaly, proč Země není tuhá koule, jak tvrdí věda,
ale duté těleso s centrálním sluncem, vlastní pohostinnou atmosférou a mírným
podnebím. Věřilo se, že na severním a jižním pólu existují obrovské
otvory, které vedly do tohoto světa. Podle těchto teorií leží uvnitř
podzemní ráj s oceány a kontinenty, bohatou a úrodnou zemí schopnou uživit
rostliny, zvířata i lidskou rasu, která je téměř zrcadlovým odrazem našeho
vlastního světa. Ve svém díle uvedl Fort všechny teorie a legendy, jež byl
na toto téma schopen shromáždit. Knihy Charlese Forta daly popud k založení
Fortovy společnosti, která měla pokračovat v jeho díle, a později ik vydávání
měsíčníku Fortean Times . Povzbudily následující generace autorů, aby si
troufli nezaujatě předkládat všemožné, i nepravděpodobné teorie.
GRAHAM HANCOCK
K jeho následovníkům patří například Graham Hancock, nedávno překřtěný
listem Sundy Times na "Indiana Jonese alternativní archeologie". Jeho
jméno proslavily úspěšné knihy jako například "Otisky bohů" (Fingerprints
of the Gods). Kniha byla vydána v roce 1995 a prodaly se čtyři miliony výtisků.
Hancock je autorem teorie, že neznámá a vysoce vyspělá civilizace, kterou
zničila globální katastrofa na konci poslední doby ledové (přibližně před
10 500 lety), byla základem kultur na místech tak vzdálených, jako jsou
Egypt, Peru, Mexiko a Kambodža. Hancock také přinesl mnoho důležitých
informací o prastarých divech, k nimž patří třeba megality v Anglii a
Francii a obrovské stavby na území Jižní Ameriky. Pod hladinou moře poblíž
japonského ostrova Jonaguni objevil podivný útvar ve tvaru pyramidy, o němž
lidé tvrdili, že čněl nad hladinou oceánu před více než deseti tisíci
lety. Nejnovější období zájmu o alternativní vědu představuje kromě německého
autora Ericha von Dänikena i Američan Charles Berlitz. Proslavil ho jeho
bestseller o nevysvětlitelných zmizeních "Bermudský trojúhelník"
(1975) a dílo "Svět podivných jevů" (World of Strange Phenomena,
1990), kde se dotkl problému duté planety Země.
ODSTŘEDIVÁ SÍLA
Studium vzorků z hloubkových vrtů podporuje hypotézu "pevné Země".
Oficiální věda tedy tvrdí, že náš svět je v podstatě tuhý od povrchu až
po tekuté jádro. Jedna z alternativních teorií předpokládá, že odstředivá
síla v rotující Zemi působí podobně jako síly v odstředivé ždímačce.
Oblečení (stejně jako plyny, tekutina a částice v Zemi) je taženo proti
hlavní síle představované gravitací a uprostřed je prázdno. V článku
"K teorii duté Země", který vyšel v časopise Nexus v roce 1994 píše
Mark Hart: "Odstředivá síla má ještě jednu speciální vlastnost,
kterou nesmíme přehlédnout. Intenzita odstředivé síly silně klesá, když
se přibližujeme ke kolmici ve středu otáčení. Každodenním příkladem účinků
Coriolisovy setrvačné síly je voda v umyvadle. Když vytáhnete zátku a necháte
vodu vytékat, co uvidíte? Vír, prázdný prostor obklopený rychle rotující
tekutinou. Představte si stejný princip působící na podivný materiál,
který se měl v budoucnu stát naší Zemí. V pravém úhlu na rotační osu,
jinými slovy v oblasti pólů, byla odstředivá síla mnohem slabší než
jinde, jmenovitě na rovníku. Na rovníku se tedy pohyb materiálu směrem
dovnitř zastavil na poloměru přibližně 12 800 kilometrů. Daleko slabší působení
odstředivé síly na pólech zde způsobilo větší kontrakci a v důsledku
toho naše planeta ukončila svůj vývoj jako dutá koule o průměru 12 800
kilometrů s 2200kilometrovými otvory v oblasti pólů."
VNITŘNÍ SLUNCE
Na základě studia astronomických záznamů a fotografií mlhovin a komet Mark
Hart spolu s dalšími vědci určil, že přesně ve středu těchto průhledných
těles je relativně malá žhavá koule. Ohromný vnitřní prostor naznačuje,
že mlhovina je také dutá a ve svém středu má zářící kouli. Hart věří,
že k podobnému úkazu došlo i uvnitř Země. Pokud i Země kdysi byla ohnivou
koulí, část hmoty zůstala podle Hartlova názoru v jejím středu, zatímco
odstředivá síla způsobila, že zbytek hmoty vytvořil pevnou skořápku. Dutá
Země by tedy ve středu měla mít "ohnivý míč" neboli jakési
slunce. Další teorie o duté Zemi předpokládá, že toto centrální
slunce, které je základem podzemního života, může být zásobováno energií
z jaderného štěpení, a nikoliv z vodíkové fúze, jako je tomu u hvězd.
Potom by mohlo mít rozměry v řádu několika set kilometrů, ale hmotnost
milionů tun, přičemž by vnitřnímu světu poskytovalo dostatek světla i
tepla. Díky své nukleární povaze by tento malý svět vytvářel magnetické
pole stejně jako Slunce. Profesor Frank D. Adams z Montrealské univerzity nedávno
experimentálně dokázal, že v hloubce osmnácti kilometrů pod povrchem země
mohou v granitu existovat prázdné prostory. Jeho závěry byly potvrzeny
matematikem Louisem V. Kingem, který spočítal, že za normálních teplot
mohou v hloubce mezi sedmadvacátým a třiatřicátým kilometrem existovat
dutiny. Nedávno objevené "Rousovy pásy", které jsou příčinou
zlomů procházejících celou planetou, takovou možnost potvrzují.
DALŠÍ ANOMÁLIE
Badatelé zabývající se záhadou duté Země upozorňují na četné další
anomálie, které je třeba do zkoumání zahrnout. Například průzkumníci pólů
po celé generace vyprávějí o nečekaně teplejším klimatu, s nímž se v
nejextrémnějších severních i jižních zeměpisných šířkách setkali. Některé
tepelné hodnoty jsou podle výpočtů o dvacet stupňů Celsia vyšší než
teoretická hodnota vycházející z předpokladu, že Slunce je jediný zdroj
tepla. Tito badatelé zpochybňují názor oficiální vědy, že póly zahřívá
teplý vzduch z rovníku. Dávají přednost vysvětlení, že je to teplý
vzduch vznikající činností vnitřního slunce planety. Neobvyklé
množství ryb v polárních oblastech, které značně převyšuje populaci
teplejších oblastí, je podle nich dalším kamínkem skládačky. Jen těžko
lze vysvětlit, proč ptáci a zvířata putují na zimu na sever, ledaže připustíme,
že jdou za teplem vnitřního slunce. K tomu všemu přidejme nepředvídatelné
chování rádiových vln v oblasti pólů, růst gravitační síly měřitelné
na polárním kruhu, která je natolik silná, že oddělí slanou a sladkou
vodu, stejně jako kameny, kusy dřeva, prach, pyl a bahno často pozorované v
ledovcích.
POLÁRNÍ ZÁŘE
Aurora borealis a Aurora australis , severní a jižní polární záře, jsou
jevy, které lidstvo uvádějí v úžas celá staletí. Tyto nádherné světelné
efekty, které se vyskytují pouze v polárních oblastech, na sebe mohou brát
dlouhou řadu podob - od oblouků až po korónu - a nejčastěji se projevují
v různých odstínech zelené a červené. Vědci se domnívají, že jsou způsobeny
elektricky nabitými částicemi vysílanými Sluncem, které narážejí na
atomy ve vrchních vrstvách atmosféry. V kontextu teorie duté Země pro ně
existuje úplně jiné vysvětlení. Podle Alberta McDonalda, britského výzkumníka,
který se tímto jevem podrobně zabýval, jsou ve skutečnosti vyvolané září
vnitřního slunce planety Země, kterou propouštějí polární otvory. Od
zemské atmosféry se záře odráží zpět na ledové zrcadlo polárních
oblastí - tak vznikají tyto neobvyklé světelné efekty.
Zpracováno podle stejnojmenné knihy ALECA MACLELLANA